Iva Tereza Grosskopfová: Příběh o radosti
Nedávno jsem se potkala se svou kamarádkou, která má indonésko-český původ. Studovala v USA i Kanadě a působila a působí na více místech světa. Vede týmy k tomu, aby spolu byly schopné dobře komunikovat a spolupracovat.
Řeč se stočila na její stálý úsměv a optimismus. Říkala, že ráno vstane, a protože ví, že si tvoří každý den a že jen ona má za svůj život odpovědnost, vidí dvě možnosti: buď si připraví blbý den, nebo si vytvoří něco příjemného. Dává přednost pohodě.
Čtěte také
Přichystá se na to, že se bude dařit, a pak se o to nestará, protože se to prostě děje. A navíc: když Indonésana potká něco špatného, prý poděkuje, že se nestalo nic horšího, protože se to mohlo stát. A díky tomu jsou tam lidé vděční za každý okamžik. Nebyla jsem v Indonésii, ale co mohu říct, že kdykoli se potkám se Silvanou, usmívá se, nebo dokonce hurónsky směje. Znám více Indonésanů nebo Čecho-Indonésanů a jako by je optimismus přímo přitahoval.
Přimělo mne to víc se zamyslet nad radostí. Je totiž jediným „virem“, který nepůsobí nemoc, ale uzdravuje. K čemu je nám prodlužování délky našich životů, když jsme nešťastní, nemocní, bez životní síly, radosti a vášně? Naladění společnosti vychází z naladění jednotlivce a pozitivní lidé nezávisí na vnějších podmínkách, naopak je ovlivňují. Na radost může dosáhnout každý – je to jen otázka vnitřního nastavení.
Kritérium úspěšnosti našeho státu
Místo hltání špatných zpráv se lze, kromě jiného, inspirovat příklady lidí radosti a více se zajímat o to, jak si udržet vnitřní rovnováhu, protože se to vyplatí.
Čtěte také
Mnozí z nás podléhají různým druhům dobře promyšlené manipulace. Na povel: „Běž a neptej se“ vyrážejí a ženou se, ani neví kam, často sami proti sobě. Slýchám, že vnější okolnosti posledních let drtí lidi natolik, že ztrácejí pevný bod svých životů, propadají strachu až beznaději, narůstá agresivita atd.
Ale ti, kteří se nenechali znechutit vnějšími hrozbami jakéhokoli druhu a přijali je jako výzvy, si uvědomují, že těmi, kdo mají vliv na atmosféru v rodině, obci i ve svých životech, jsou jen oni sami.
Často bývají místními „hybateli“ – mají vize, charisma a dokážou komunitu inspirovat, propojit, nejsou nudní. Jejich přítomnost „rozsvěcuje“ v druhých potenciál, pozvedá náladu. Lidé se s nimi cítí dobře a „nakazí“ se jejich pohodou. Jsou podle mne „národním pokladem“, na který by se mělo upozorňovat a dávat jim na veřejnosti větší prostor, aby mohli sdělovat své příběhy, být zdrojem „pozitivních virů“, inspirovat.
Čtěte také
Ačkoli jsme si vědomi důležitosti radosti, nechává se většina z nás stále strhávat vnějšími podněty k nerovnováze. Když si ale uvědomíme, co ztrácíme a že je možné tomu zabránit, změní se mnohé. Ne nadarmo v Bhútánu platí, že hrubé národní štěstí je důležitější než hrubý domácí produkt. Každé ráno tam ve školách zahajují den vysíláním štěstí do každé buňky celého světa.
Málokdo ví, že v roce 2011 Valné shromáždění OSN schválilo nezávaznou rezoluci, ve které naléhalo na jednotlivé členské státy, aby následovaly příklad Bhútánu a začaly s měřením míry štěstí a kvality lidského života. Štěstí, které s radostí souvisí, bylo označeno za „základní lidský cíl“. Co kdybychom nastavili radost a pocit pohody jako jedno ze základních kritérií úspěšnosti našeho státu? Je to na nás.
Autorka je dokumentaristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
