Iva Tereza Grosskopfová: Dvě hodiny štěstí
Inspirujeme se nejvíc příběhy. Zde je jeden z nich. Stal se před nedávnem: Při cestě vlakem z Prahy do Říčan jsem si všimla skupinky mladých, asi šestnáctiletých adolescentů. Většina z nich v černém, na hlavě kapuce, v rukou mobily.
Někteří na sedačkách napůl leželi, jiní seděli. Bylo jich osm. Mezi kluky jedna dívka. Já byla kousek od nich. Nevěnovala jsem jim pozornost.
Čtěte také
Až mne zaujal jeden z nich, když řekl: „Kámo, minulý rok jsem prožil své dvě nejšťastnější hodiny!“ Zpozorněla jsem. „A jak to můžeš říct?“ – ptali se kamarádi. „Já to prostě vím. To, co se mi stalo, mne zastavilo.“ „O čem to mluvíš?“ – nechápali mladí.
„Byl jsem u babičky a zapomněl si mobil. Ona se na mne celou dobu smála a mně bylo dobře. Byl jsem jenom já a ona. Šli jsme ven a pořád jsme byli jen já a ona. A najednou nás nic nerušilo. Díval jsem se na babičku, která byla šťastná.“
Být in
„Ještě nikdy jsem ji takhle neviděl. Vlastně jsem se na ni nikdy tak nedíval. Ono mne vždycky něco rušilo, teda spíš jsem se vždycky nechal rušit. Ale s babičkou jsem byl najednou šťastný, prostě jen tak. Ona se usmívala a já taky. Nikdy v životě mne tak dobře nebylo! Fakt bych vám to přál zažít.“
Čtěte také
Koukla jsem se, zda se mladí dívají do mobilů a zjistila, že ani jeden. Všichni poslouchali kamaráda, opravdu poslouchali! A on pokračoval: „Navrhuji jet spolu na výlet a zkusit to bez mobilů. Co když to bude fungovat i u nás? Mohli bysme si spolu povídat, být venku, třeba si udělat oheň – vlastně jsme si ho spolu nikdy neudělali – mohli bysme cokoli, co nás napadne.“
Když jsem vystupovala na další stanici z vlaku, bylo mně dobře. Každý den se na nás valí větší a větší množství informací, které usilují o naši pozornost.
Většina z nich je naprosto nepodstatných a odvádí nás od nás samých. Ale chceme být in. Možná právě dvě hodiny bez mobilu mohou být naše nejšťastnější dvě hodiny v tomhle roce.
Autorka je dokumentaristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
