Iva Pekárková: Strýček a bouchačka
Povím vám o svém strýčkovi. Strýček vstoupil do KSČ v květnu 1945, ještě mu nebylo osmnáct. Byl zapálený komunista, jeden z těch, co nešli za korytem, ale za svým srdcem.
Čtěte také
V 50. letech, po procesu se Slánským, přestával věřit, že to, co máme v Československu, je ten skutečný komunismus.
Když ho pár měsíců po vpádu Sovětské armády do Československa vyloučili ze strany, začal komouše nenávidět a bojovat proti nim. Bojoval ovšem jen hubou a kupodivu se mu podařilo udržet si post vysokého úředníka. Já ho pamatuju jen jako v zásadě hodného, ale popudlivého týpka zklamaného životem a světem.
V jeho minulosti bylo jen pár věcí, na které rád vzpomínal. Jeho nejmilejší vzpomínka se týkala „kurzu tichého zabíjení“, kterým údajně prošel na vojně. Mluvil o tom v jednom kuse, ale pokaždé znova to bylo tajemství: „Koukni, něco ti povím, ale nikomu to neříkej! Já jsem na vojně prošel kurzem tichýho zabíjení.“
Čtěte také
Strýček, kterému se udělalo špatně, když viděl syrové kuřecí drůbky, se těšil představou, že by uměl někoho tiše zabít, kdyby se mu zachtělo.
Po revoluci si opatřil zbrojní pas a kolt pětačtyřicítku. Ten nosil, nabitý, v pouzdře na opasku a v noci ho pokládal na noční stolek. Měl ho, jak jinak, na obranu. Před Romy a černochy (kterým ovšem říkal jinak), případně dalšími kriminálními živly, jakými se to teď v Praze prý jen hemžilo.
Tiché zabíjení je fajn, řacha ještě lepší
Strýček, kterému po sametovce bylo málo přes šedesát, už nepřijímal žádné nové informace, teda kromě těch nejskandálnějších a nejméně ověřených. Nebylo snadné vymyslet, o čem se s ním bavit, aby mu to neublížilo.
Čtěte také
Byl schopný pohádat se v prázdné místnosti a párkrát ho odvezli do špitálu s podezřením na infarkt. Od pětašedesáti musel každoročně chodit na prohlídku, aby mu nesebrali řidičák. Prý to byla fraška: doktor se zeptal: „Tak, pane P., jste zdravý? Žádné potíže, tělesné ani duševní, nemáte?“ Strýček řekl: „Jsem zdravý, potíže nemám,“ vykouřili si s lékařem cigáro a strýček dostal glejt.
Zajímavé: svůj zbrojní průkaz nemusel obnovovat a prokazovat, že je stále způsobilý nosit u pasu nabitý kolt. O kurzu tichého zabíjení už nemluvil, naopak se hlasitě těšil, až nějaký Rom nebo černoch zaútočí na něj nebo jeho rodinu… to bude, panečku, řacha!
Několik let jsem strýce neviděla. Pak se ale zřejmě doslechl, že už delší čas žiju s Afričanem. Vzkázal mi po dvou ze svých dětí, že se nemám ukazovat v jeho čtvrti, rozhodně ne s tím, ehm, černochem. Prý zastřelí nejdřív toho mýho černocha, potom si se mnou popovídá, pak zastřelí mě a nakonec sebe, je mu to fuk, vždyť je mu skoro osmdesát.
Je mi skoro líto, že mě tenkrát nenapadlo zajít na policii a zeptat se, co si naši pomahači a chrániči o téhle strýčkově výhrůžce myslí. A tak se můžu jen domnívat, že by nad tím mávli rukou a řekli, že to strýček jistě tak nemyslel.
Umřel v osmdesáti letech, se vzpomínkami na kurz tichého zabíjení a nabitou pětačtyřicítkou za pasem. Byl to můj blízký příbuzný, a tak mě jeho smrt zasáhla, samozřejmě. Přiznám se ale, že se do mého smutku mísila i úleva, že teď už zase můžu vstoupit do jeho čtvrti se svým černochem. Byl to hodně divný pocit.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
