Změna pohlaví v Česku

Transsexuálové to v životě nemají vůbec jednoduché. Proces přeměny provázejí nejrůznější úskalí.

To, po čem ale transsexuálové nejvíce touží, je život ve společnosti bez strachu z toho, že se na ně bude nahlížet skrze prsty.

Není pořádně jisté, kolik lidí nespokojených se svou biologickou pohlavní identitou vlastně je. Rozšířenost transsexualismu (který je definovanou diagnózou) je podle Ústavu zdravotnických informací odhadována na desetinu promile, což představuje jeden tisíc transsexuálních osob na deset milionů obyvatel.

Podle zdrojů Mladé fronty Dnes bylo přeoperováno tisíc lidí jen za posledních deset let - plus minus stovka ročně. Je tedy možné, že by se tento odhad měl revidovat směrem nahoru.

Podle odborníků je léčba možná již od dvanácti let - pomocí léků, které zablokují rozvoj pubertálních tělesných změn. Od šestnácti se pak mohou dále podávat hormony.

Sexuoložka a psychoterapeutka Hana Fifková zmiňuje, že se naše společnost stává tolerantnější. Sama má například klienty procházejí přeměnou na střední škole a jejich okolí (spolužáci, učitelé, vedení školy) spolupracuje a dotyčné prý i s jejich poruchou akceptuje.

Někteří nespokojení jedinci kritizují medicínské škatulky a některé podmínky konverze, jimž musí vyhovět. Zejména pak např. hysterektomii (operační odstranění dělohy) v případě změny z ženy na muže.

Aby se žena transsexuálka mohla stát úředně mužem, musí se podrobit tomuto zákroku. Jde o konflikt konceptu lidských práv a současné medicíny.

Diagnosticky typický transsexuál prý svůj mužský úd nenávidí, ale jinak na tom může být transsexuál, který se zamilovává do žen. Mnozí se ptají, proč by měl přijít o fungující penis, když jím může potěšit sebe i partnerku.

Těm, kdo se naopak přemění z ženy na muže, zase kazí radost ne zcela dokonalé faloplastiky.

Mnozí transsexuálové se často neumí zařadit do omezených škatulek. Často se hlásí k neurčitému pohlaví a preferují koncept transgender, který je podle nich širší, než koncept medicínských diagnóz.