Smrt čtyř českých vojáků v Afghánistánu rozproudila debatu o tom, zda bychom neměli naše jednotky z koaliční mise Resolute Support Mission stáhnout.
Po sedmnáctiletém angažmá západních vojsk v Afghánistánu je to sice špatně načasovaná, ale jinak legitimní otázka, která si zaslouží odbornou debatu. Problémem, ale je, že k té u nás zatím nedošlo.
V devadesátých letech se hnutí Tálibán v Afghánistánu soustředilo především na dohled nad morálkou. V současné době se ale v oblastech pod svou kontrolou snaží budovat i paralelní správní orgány, uvádí server panarabské stanice Al-Džazíra.
Téma je značně zpolitizované a odpovědí na otázky - co by se stalo, kdybychom se stáhli? Komu by to uškodilo, komu prospělo? Jak se na západní angažmá dívají příslušníci afghánské armády či samotní Afghánci? A nebyl by například návrat Tálibánu pro plno lidí návratem k rovnoprávnější a bezpečnější společnosti?
To vše jsou otázky, které bychom si klást měli nikoliv v rámci „nalinkovaných“ odpovědí politiků, ale lidí, kteří se situací v regionu zabývají v celé jeho komplexní složitosti.
Co se za 17 let západní přítomnosti v Afghánistánu povedlo? Porážka Tálibánu, jakkoliv se dnes jeví jako dočasná, přinesla liberálnější části afghánské společnosti velkou vzpruhu a naději.
Především školství a vzdělávání dívek zaznamenalo značné známky zlepšení, jakkoliv Afghánistán s pouhými 31 procenty gramotných občanů stále patří v průměrné vzdělanosti mezi světově nejslabší státy. Podařilo se jistě zlepšit infrastrukturu a zlepšit podmínky například pro drobné podnikání, včetně podnikatelských aktivit žen.
Do České republiky byly převezeny ostatky třech českých vojáků, kteří v neděli zahynuli v Afghánistánu v důsledku sebevražedného atentátu. Je naše účast v mezinárodních misích potřeba a je dobře, že se čeští vojáci účastní zahraničních misí?
V katastrofálním stavu ale zůstává vymahatelnost práva především pro chudé vrstvy afghánské společnosti a tím pádem také velmi malá důvěra lidí ve státní aparát jako takový. Ten je úzce provázán s kmenovými a rodovými vazbami, podporuje klientelismus a rozhodně nepřispívá k rozvoji demokratických státních struktur.
Ostatně sama představa zavedení demokratického systému do tradiční kmenové společnosti je v praxi utopická. Vláda podporovaná a udržovaná při životě i přítomností koaličních vojsk je většinou Afghánců považována za vysoce zkorumpovanou a dysfunkční.
Korupce je bohužel bolestí také bezpečnostních složek, jak policie, tak armády. Afghánskou společností nedávno otřásl případ, kdy kábulské vojenské velení nechalo 20 dní bez podpory stočlennou jednotku, která se na severu země v provincii Faryab snažila odrazit převahu 1000členné armády Tálibánu. Na základnu nakonec přiletěl armádní vrtulník se třemi pytli rýže pro vojáky a úkolem odvézt do bezpečí místní vězněné vůdce Islámského státu. Základna nakonec padla i s výzbrojí a municí do rukou Tálibánu.
Násilí v Afghánistánu nepolevuje ani více než patnáct let po pádu vlády hnutí Taliban. Na konci května došlo k jednomu z nejhorších atentátů v historii země, v Kábulu tehdy zahynulo kolem 150 lidí. Navzdory nebezpečí hrozícímu ze všech stran ale v zemi nadále působí humanitární organizace Člověk v tísni.
Tálibán a jeho velmi funkčně strukturované jednotky ostatně dobývají v zemi čím dál větší území. Podle listu The New York Times americká vláda přiznává, že islamistické hnutí kontroluje nebo bojuje o 41 procent afghánského území. Armádní analytici, ale tvrdí, že ve skutečnosti jde o 61 procent teritoria, což by znamenalo, že Tálibán bojuje nebo ovládá přes půlku Afghánistánu.
Jak to vnímají Afghánci? Ti konzervativnější si pochvalují pořádek a návrat účinné spravedlnosti, kterou jim Tálibán prostřednicvím rychlých šáriátských soudů na svých územích zaručí. Fakt, že farmáři musí často místo zemědělských plodin pěstovat na svých polích opium, ze kterého Tálibán čerpá značnou část příjmů, jim zas tolik nevadí.
Liberálnější část společnosti představa návratu vlády Tálibánu děsí, především pak ženy. Děsí je také představa, že by se Tálibán mohl v budoucnu spojit s mnohem radikálnějším Islámským státem, který po ústupu ze Sýrie v Afghánistánu rychle zapustil kořeny. A i když spolu zatím tyto islamistické skupiny mezi sebou bojují o moc, jejich možné spojení nelze do budoucna vyloučit.
A to je také především pro Západ asi nejpádnější důvod, proč v jihoasijském regionu vojenskou přítomnost udržet má. Nebezpečí vzniku islamistického chalífátu potenciálně nebezpečného pro západní civilizaci rozhodně není z říše pohádek.
Přesto a právě i proto je nutné o Afghánistánu a místní situaci mluvit víc a na odbornější úrovni, než doposud. Protože jakkoliv se nám tato válkou sužovaná země jeví vzdálená, vývoj v ní se nás nakonec může týkat víc, než si připouštíme.
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
