Teatrolog Just: Jméno studenta Tomáše, který varoval lidi na FF UK, by se mělo skloňovat v každé větě. Probudil se v něm mravní zákon

25. leden 2024

„Mám to štěstí v neštěstí, že teď na filozofické fakultě neučím,“ říká divadelní historik, mediální kritik a esejista Vladimír Just. V den útoku střelce sice na fakultě být měl, ale protože prý nic nestíhá, schůzku nakonec vypustil. „Moje kolegyně, se kterou jsem se měl původně setkat, strávila celý ten masakr pod stolem v učebně.“

„Ve stejné učebně, kde jsem strávil asi 30 let svého profesního života. Je to místo se zelenou střechou, které pak bylo na všech fotkách. A z jejího vyprávění vím, protože tam měla konzultaci se studentkou, že se z ní stala taková máma, ochranitelka.“

Čtěte také

„A jí zachránil život, a není to přehnané, tehdy neznámý student historie – stejné historie, kterou studoval i ten vrahoun –, který oběhl katedry, kde se ještě svítilo,“ popisuje Just.

V pořadu Osobnost Plus dodává: „Teď už je jeho jméno známé, je to Tomáš Hercík. A já neznám jméno toho vraha – to jsem si zakázal –, ale jméno Hercíka by se mělo skloňovat v každé druhé větě u tohoto případu“.

Divadelní historik nechce dodatečně hledat chyby, které se staly, nepovažuje to za vhodné, protože připravit se na něco podobného podle něj nejde.

Čtěte také

„V Tomášovi se, a píšu o tom v jednom článku, probudil mravní zákon, jak už řekl filozof Kant.“

„Protože kdyby si vykalkuloval celou situaci, tak asi nevyběhne do čtvrtého patra v momentě, kdy se dozvěděl, že se tam střílí. Ostatní prchli, ale on ťukal na dveře a tiše jim říkal, ať se ukryjí a zabarikádují. Ta má kolegyně tvrdí, že kdyby nebylo tohoto upozornění, tak by tady možná už nebyla. Protože ten vrahoun všude, kde slyšel hlasy a viděl světla, tak do toho pálil.“

Mlčení...

Podle Justa nejhůř dopadli lidé z katedry neslyšících, kde se vyučuje znaková řeč a kde bylo nejvíc obětí. „To všechno mne znovu přesvědčuje, že i v tomto digitálním světě, kde se všechno dá vypočítat a kde by umělá inteligence tomu studentovi Tomášovi řekla: ,Nechoď tam, jde o kejhák,‘ se v něm přesto cosi probudilo.“

Čtěte také

„Nechci všechno dlouze rozebírat, ale faktem je, že tohle jsou věci, o kterých by se mělo mluvit, a ne pietní, všelijaké smutky, případně zas naopak večírky apod. Myslím, že mlčení je tady nejlepší. Tiché, soustředěné, soucitné, empatické, a to i mlčení o vrahovi.“

Just si ale zároveň myslí, že cestou k uzdravení duše je pátrat po příčinách a nechat traumatizované studenty i kantory se vypovídat. „Samozřejmě je potřeba nechat lidi mluvit, nenosit to v sobě a za nejhorší z typů pokynů pak považuji nestýkat se s médii.“

„Pro mě osobně nejlepší psychická podpora je, když stane se stane něco mně nebo mým příbuzným, si o tom povídat.“

Odložené zkouškové, prodloužený semestr apod. na filozofické fakultě ale Just nepodporuje. „Nejlepší odezva na ten čin, je jít pracovat. Nestavět mu hérostratovský pomník, ale jedeme dál. To neznamená, že to ignoruji a že je nepoctím naprostým soucitem se vším všudy.“

Čtěte také

„Také mi vždy nejvíc pomáhá přestat kňourat, přestat se litovat a vrhnout se do práce. Já jsem tady nějakým řízením osudu zůstal, tak se vrhnu do práce, píšu články apod. Ne protože si myslím, že něco změním, ale protože ze sebe vyndávám věci, kterými bych se jinak v noci probouzel. Nebo bych chodil po ulicích a nedělal věci užitečnější, protože bych si to pořád připomínal.“

„Tohle je mor, jed, je to toxické. Já mám na to jinou metodu a nechal bych to opravdu na těch lidech, ať už jsou to studenti, nebo kantoři,“ uzavírá Vladimír Just.

Celou Osobnost Plus Barbory Tachecí najdete v audiozáznamu.

autoři: Barbora Tachecí , lup

Související