Iva Pekárková: Umřel mladej, ale má to tady pěkný
Zase jsou tu Dušičky, ten divný posmutnělý svátek, kdy si prý 90 procent Čechů vzpomene na své blízké, kteří jim zemřeli, a skoro 50 procent navštíví jejich hrob.
Dlouho jsem si myslela, že Dušičky jsou jen umírněná středoevropská forma amerického Halloweenu, ale zdá se, že tomu tak není.
Iva Pekárková: Zkouška z angličtiny
Můj kamarád Pavel je jazykový fenomén. V rodném Brně mluví brněnsky, v Praze pražsky, v Itálii italsky, ve Španělsku španělsky, ve Francii francouzsky.
Halloween je potomkem dávného keltského svátku Sóu-in (který se, mimochodem, určitě slavil i u nás v dobách, kdy tu žili Keltové) a je to den, kdy se lidé oblékají do strašidelných kostýmů, aby tím vystrašili nebo aspoň zmátli nebezpečné a nepředvídatelné duchy, kteří v té době poletují krajinou.
Při Dušičkách lidé naopak pomáhají v zásadě dobrým, i když možná hříšným duchům, přesněji řečeno dušičkám svých zemřelých příbuzných, kteří mají v tomhle jediném dnu v roce povoleno vylézt z očistce.
Je dojemné si představovat, že kdysi bývalo dobrým zvykem nechávat na hrobech drahých zesnulých nádobky s mastí, aby si mohli – aspoň jednou v roce – pomazat spáleniny utržené v očistci, nebo se postříkat studeným mlékem, aby se duše mohly ochladit.
Soužití za hrob
Většina lidí zřejmě předpokládala, že jejich drazí zesnulí nevstoupili rovnýma nohama do nebe, a snažili se jim jejich úděl co nejvíc ulehčit. V dávných dobách se prý v tento den pořádaly hody přímo na hrobech, aby se nasytily i trpící duše.
Iva Pekárková: Je to na houby
Před víc než deseti lety, když jsme byli v Anglii rok nebo dva, jsem v londýnském parku objevila šest bedel vysokých.
Mnohokrát jsem si o Dušičkách na hřbitovech všimla lidí, které, jak se zdálo, to náhlé hemžení poněkud vyvedlo z míry. Svátek zemřelých pro ně není ničím výjimečným, oni totiž své mrtvé navštěvují mnohem častěji, leckdy i několikrát týdně. Jsou to téměř výlučně tiché, nenápadné ženy v babičkovském věku. Vůbec se nemění. Jsou pořád stejné jako v dobách mého dětství.
Nemyslím, že všechny věří v nesmrtelnost duše. Leckteré z nich jsou určitě takové neuvědomělé ateistky, jaké vykřikují „panebože“, jen když jim přeteče hrnec na plotně, a na Ježíše se obracejí pouze, když zakopnou o obrubník.
A přece kdesi v hloubi vlastní duše chovají přesvědčení, že jejich zemřelí tu na hřbitově tak trochu bydlí. Říkají věci jako: „No jo, můj manžel zemřel mladej, ale má to tady moc hezký, nosím mu sem čerstvý kytky, svíčka pořád hoří…“ Starají se o své drahé i po smrti stejně pečlivě, jako se o ně starali za života.
Kdysi jsem se tomu posmívala, dnes ale si ale říkám, že je to krásný zvyk. Dokud na zemřelého stále někdo myslí, neodejde ze světa docela. A zároveň svým blízkým dává pocit, že je tu stále ještě s nimi, že nejsou samy na světě. Je to takové soužití za hrob.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.