Iva Pekárková: Ramadán a zdraví
Před pár dny jsem zažila podivnou příhodu. Kupovala jsem v jednom obchodním řetězci legíny pro skoromanžela a při té příležitosti jsem se dala do řeči s prodavačkou asi tak mého věku s vlasy pečlivě zahalenými do šátku. Vypadala totálně vyčerpaná, se strhanými rysy.
Čtěte také
Litovala jsem, že jí nemůžu zmáčknout prstem kůži na hřbetu ruky a sledovat, jak rychle důlek zmizí. Zdála se úplně dehydratovaná. Pohyby měla zpomalené a její duch poletoval bůhvíkde. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby sebou znenadání sekla.
„Dodržujete ramadán?“ vypadlo ze mě. „Postíte se? A od rána jste nepila, viďte?“
Přemýšlela jsem, jak ji šetrně a nábožensky snášenlivě upozornit, že by se měla aspoň napít vody. Ale než jsem na to přišla, zahalená prodavačka ke mně vzhlédla a řekla: „Ano, samozřejmě že držím půst. Dělám to s potěšením. A jestli mi chcete říct, že vypadám hrozně a vy si děláte starosti o mé zdraví, potěší mě to ještě víc. Víte, moc by se mi líbilo, kdybych letos o ramadánu umřela při vykonávání svých povinností jako věřící. Čekala jsem na ramadán jako na smilování, při ramadánu může člověk ze života snadno odejít.“
Čtěte také
„Vy… chcete spáchat sebevraždu?“ zděsila jsem se.
„To ani náhodou!“ vykřikla a položila si ruku na klíční kost zakrytou hidžábem. „Vůbec to slovo neříkejte. Neříkám ani, že si přeju umřít. Říkám jen, že by se mi líbilo, kdybych tiše odešla při vykonávání svých povinností. O ramadánu je brána nebe otevřená a brána pekla zavřená. Rovnýma nohama bych přišla do ráje.“ V její angličtině jsem neslyšela ani stopu přízvuku, nejspíš se ve Spojeném království narodila.
Co se mi nepovedlo
Jen jsem tam stála a až za deset vteřin mi došlo, že jsem zapomněla sklapnout pusu. Musela být vážně hodně jetá, když tohle vyprávěla člověku, kterého potkala před dvěma minutami, navíc zjevně z tábora bezvěrců. „Můj syn před lety zahynul v Sýrii, neptejte se mě, na jakou stranu se dal. Manžel si našel další manželku, aby mu dala nového, lepšího syna.“
Mluvila ještě minutu nebo dvě, mohla si to dovolit, obchod byl prázdný. A já bych se moc ráda pochlubila, že jsem ji, než přišel další zákazník, přesvědčila, že i v její situaci stojí za to žít, že může chodit za psychoterapeutem, brát antidepresiva, najít si nového, lepšího manžela. Nebo se od toho starého aspoň odstěhovat a zařídit si život po svém.
A pak jsem jí podala svou láhev s vodou a ona hltavě pila, životodárná tekutina jí stékala po bradě, ona doširoka otevřela oči a říkala mi: „Ano, máte pravdu, seknu s půstem. Zbavím se deprese a začnu nový život. A vám, jen vám za to děkuju.“
Nic takového se ale nestalo. Měla jsem moc práce se zavíráním vlastní huby. A potom do obchodu přišel zákazník a tahle chvilka pominula.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
